Takováto starostlivost o druhé lidi je v protikladu k mentalitě, která redukuje život jen na pozemský rozměr, nebere v úvahu jeho eschatologickou perspektivu a ve jménu individuální svobody přijímá jakoukoli morální volbu. Společnost, jakou je ta současná, se může stát hluchou jak k fyzickým bolestem, tak i k duchovním a morálním životním potřebám. V křesťanském společenství to tak nesmí být. Apoštol Pavel nás vyzývá, abychom usilovali o toto: být vedeni „k pokoji a k vzájemnému duchovnímu prospěchu“ (Řím 14, 19), a byli nápomocni „bližnímu k jeho dobru a prospěchu“ (tamtéž 15, 2), aniž bychom hledali vlastní zisk, ale „to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy“ (1 Kor 10, 33). Vzájemné napravování a povzbuzení v duchu pokory a lásky musí být součástí života křesťanského společenství.
Pánovi učedníci, napojeni na Krista prostřednictvím eucharistie, žijí ve společenství, které je poutá k sobě navzájem jako údy téhož těla. To znamená, že ten druhý ke mně patří, že jeho život a jeho spása se týkají mého života i mé spásy. Zde se dotýkáme velmi hlubokého prvku života ve společenství. Náš život se jak v dobrém, tak ve zlém vztahuje k životu druhých lidí. Hřích i skutky lásky mají rovněž dimenzi společenství. V církvi jako Kristově mystickém těle se takové společenství potvrzuje. Společenství neustále koná pokání a vyprošuje si odpuštění za hříchy svých dětí, ale zároveň trvale a s radostí plesá nad svědectvími o ctnostech a o lásce, které se v něm rozvíjejí. Údy se mají „starat jeden o druhého“ (1 Kor 12, 25), říká sv. Pavel, protože jsme jedním tělem. Láska vůči bratřím, jejímž výrazem je almužna – spolu s modlitbou a postem typická praktika postního období – je zakořeněna v této spolupatřičnosti. Také skrze konkrétní starost o ty, kdo jsou chudší, může každý křesťan vyjádřit svou příslušnost k jednomu tělu, jímž je církev. Vzájemná pozornost vůči ostatním je rovněž uznáním dobra, které Pán v nich koná, a spolu s nimi poděkováním za divy milosti, jež dobrý a všemohoucí Bůh neustále působí na svých dětech. Když křesťan spatří v druhém člověku působení Ducha Svatého, musí se z toho jen radovat a velebit nebeského Otce (srov. Mt 5, 16).
Tento výraz z Listu Židům nás nutí k tomu, abychom uvažovali o univerzálním povolání ke svatosti a stálosti cesty v duchovním životě, abychom usilovali o větší dary a o stále vyšší a plodnější lásku (srov. 1 Kor 12, 31-13, 13). Pozornost jednoho vůči druhému má za cíl vzájemné povzbuzení ke stále větší a účinnější lásce, „jako světlo úsvitu, jehož záře roste až do bílého dne“ (Přísl 4, 18), v očekávání, že v Bohu budeme žít den bez západu slunce. Čas, který jsme ve svém životě dostali, je cenný pro to, abychom v Boží lásce objevovali a konali skutky dobra. Sama církev tak roste a rozvíjí se, aby dosáhla plné zralosti v Kristu (srov. Ef 4, 13). Do takovéto perspektivy dynamického růstu se začleňuje i naše exhortace, abychom se navzájem stimulovali a dospěli k plnosti lásky a dobrých skutků. Bohužel je zde stále přítomné nebezpečí vlažnosti, potlačení Ducha a odmítnutí „využít hřivny“, které jsme dostali pro dobro svoje i druhých lidí (srov. Mt 25, 25 a násl.). Všichni jsme obdrželi duchovní nebo materiální bohatství užitečné pro naplňování Božího plánu, pro dobro církve i pro osobní spásu (srov. Lk 12, 21b; 1 Tim 6, 18). Učitelé duchovního života připomínají, že ten, kdo v životě víry nepostupuje dopředu, jde dozadu. Drazí bratři a sestry, přijměme stále aktuální výzvu, abychom usilovali o „vysokou míru běžného křesťanského života“ (JAN PAVEL II., Apoštol. list Novo millennio ineunte [6. ledna 2001], n. 31). Moudrost církve, která uznává a prohlašuje za blahoslavené a svaté některé příkladné křesťany, má za cíl vzbudit touhu po napodobování ctností. Svatý Pavel napomíná: „V uctivosti předhánějte jeden druhého“ (Řím 12, 10). Kéž všichni tváří v tvář světu, který vyžaduje od křesťanů nové svědectví lásky a věrnosti Pánu, pocítí naléhavou potřebu vstoupit do soutěže v lásce, ve službě a v dobrých skutcích (srov. Žid 6, 10). Tato výzva je zvláště naléhavá v posvátném čase přípravy na Velikonoce. S přáním svatého a plodného postního období vás svěřuji přímluvám blahoslavené Panny Marie a ze srdce všem uděluji apoštolské požehnání. Ve Vatikánu 3. listopadu 2011
Benedictus PP. XVI
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.